středa 24. února 2016

One question. Why me?

Proč nevěřit, když je vše možné..



Tak doufám, že se vám jedna z mých prvních povídek líbí. Nepíšu to jen tak z hlavy, spíš z toho co si pamatuju. Nechápete to? Nedivím se. Postupně vám to celé po kouskách vysvětlím. Tak se pohodlně usaďte, a vnikněte do mého světa..
Loki
Hmmm, chytrá taky  nejspíš je. Co takhle přitvrdit. Je hodná? A jak vztřebá tohle? S úsměvem jsem přemýtal.
"Jsem bůh zlomyslnosti, sám Ódyn mě poslal najít vhodnou mladou midgarďanku, která by se poté, možná, mohla stát bohyní přírody a všeho tohodle kolem." Sebevědomě jsem řekl, přičemž čekal co odpoví.
Bylo vidět, že na tohle neví co říct, určitě mi nevěřila. Midgarďané nevěří ničemu co jejich směšní a primitivní vědci ještě nedokázali. Nakonec jen přivřela oči, zbyli z nich už jen malé škvírky a chystala se na odpověď, kterou jsem s napětím očekával. Alespoň reakci. Nehnula brvou jen mě sledovala. Za necelých deset sekund, které mi přišli skoro jako věčnost se odhodlala odpovědět.
"Důkaz." Jediné slovo z jejích úst vyšlo, jediné, ale přesto silné jako celá věta, která by ukazovala, že mi nevěří a silnější jako kniha popsaná samotným strachem.
Musel jsem se pousmát. Nejenom, že je sebevědomá, dokonce připouští jakoukoli možnost, i pravdu. Nebojí se mě! "Jsi si jistá, že až ti to ukážu nezalezeš do kouta? Nezalekneš se? Midgarďanko."
Abby
Zvedla jsem sebevědomě hlavu a na podtržení pravdy, že se opravdu nebojím, čehokoli magického, jsem odpověděla čistým beze strachu, rázným  "Ne."
Napřáhl ruku, zhluboka jsem ji sledovala, pousmál se nad tím. Ukázal na židli. Začala se posouvat a otáčet. Ctěla jsem ho sesadit z pozice - nade mnou žasnou všichni a klidně odpověděla při čemš si začala sedat, že si doposlouchám hudbu.
"Tohle by zvládl kdejaký kejklíř, pokud už nic jiného nemáš zmiz." Má odpověď ho určitě vyvedla z míry. Otevřel pusu a zase zavřel. Všiml si, že jsem si začala sedat. Mrštně a velice silně mě chytil za zápěstí. Chtěla jsem se vyškubnout, nešlo to hodila jsem po něm nevraživým pohledem. Všimla jsem si, že mě nepozoruje, jak jsem předpokládala, jen hledí z okna a soustředí se na jedno z míst na naší zahradě.
Než jsem stihla cokoliv vykřiknou, podotknout, nebo se alespoň zpamatovat, začali se kolem nás tvořit malé vlnění. Najednou VZZZUM! Byli jsme na naší zahradě.

 

Žádné komentáře:

Okomentovat