One question. Why me?

The Fight and pillar of salt..

Ocitli jsme se doslova v centru dění. Kolem nás bojovala stovka Ásgardských bojovníků a minimálně o polovinu více podivných stvoření.

Jakmile nás uviděli začal jsem utíkat, čekal jsem, běží za mnou. 

Neběžela.

Propadl jsem v panice. Určitě se jí něco stalo, určitě se neumíé bránit zkušeným bojovníkům, určitě....je pozdě.

Najednou se vedle mě ozval křik. Jeden z nechutných tvorů se napřahoval aby mi svým mečem uťal hlavu.

Vystřelil jsem po něm pár energetických koulí a za chvíli se svíjel v agónii. Teď si už na boha dovolovat nebude.

Očima jsem doslova skákal od bojovníka k bojovníkovi, hledal jsem jí. Možná spíše známku jejího života.

Přes ře v bojovníků a břinčení meče o meč jsem zaslechl dívčí křik. Mohl být jedině její. Její hlas jsem poznal v jakékoli formě.

Hledal jsem místo vypuštění tohodle decibelového útoku na vzduch, její křik se ozýval z jednoho z rohů místnosti.

Volala, volala mě.

"Lokííííí!!!" Ječela o něco zoufaleji.

Byla zahnána do kouta těmi nechutnými příšerami. V rukách drželi kudly a na něco, co nejpíše mělo připomínat tvář se linul samolibý úsměv.

Abby se horečně rozhlížela po pomoci, po mě.

Abby

Není zde, nikde není, zapoměl na mě! Umřu, teď a tady, zabijí mě tyhle sliké monstra. Křičela jedna strana, která bojovala proti druhé, kteráí však hlásala, sice o něco tišeji. Vypusť mě a zabij je svojí silou, ať vidí so je to smrt, když si jí tak přejí pro mě!!

Panika a histerie však nad mojím tělem vládla a jáí se zmohla pouze na zopufalé křičení a prosení o pomoc.

Najednou jsem ho uviděla. 

"Lokííí!!! TADY!" zařvala jsem jeo směrem, běžel směrem ke mě, sem tam smetl bojovníka druhé= strany svítící koulí o velikosti grepu. V neskutečné eleganci přeskakoval zkrvavená těla bojovníků obou stran. Jeho plášť byl kouzelně pokrytý krví a zbytkami těl. 
Tohle bylo jediné nad čím jsem se snažila přemýšlet. Mojí sadistické srtánce připadali zbytky těl na jeho plášti sexy, a proto nebylo divu, že mě tyhle myšlenky utěšovali.

Výhled na mého zachránce mi zastínila čepel zbraně.

V přání odrazit jeho útok jsem to kopla mezi nohy. Nezareagoval nijak jinak, než zavrávoral a nasadil nejspíš ještě zvrácenější úsměv.

Sadismus, to bylo jediné, co jsem s nima sdílela. Na Zemi jsem nikdy nebyla masový vrah, ani nic podobného, pouze jsem si libovala v nechutných hororrech a seriálech na téma Hanibal.

Znenadání příšera spadla na zem a nad ním se sklůáněl Loki. V tu chvíli už měla hlavu vybouchlou obrovskou energetickou koulí jejímž výrobcem nebyl nikdo jiný než loki. 

Nestačil říst žádnou sarkastickou, či nemístnou hlášku tipu: "Chyběl jsem ti kotě?", "Bože můj rozbil mi hodinky!", nebo "Doufám, že ta krev půjde vyprat.." a už na něj skočil druhý útočník.

Byli chvíli na sobě přilepení a vraceli si rány, já ovšem stála jako solný sloup.

Tááák chyběla jsem vám? Co říkáte na další kapitolku? :D