Loki
Už už jsem chtěl požádat
stráž, aby nám otevřeli a my bychom mohli konečně za Ódynem. Zastavil mě však
její nejistý a pobledlý pohled.
"Co je?"
"Nevím co mám dělat,
je to přece král Ásgardu. Mám se poklonit? Jak? Mám se nějak chovat?" Na
tváři se jí rozlil zamračený pohled. Rukou si prohrábla své vlasy a pokrčila
obočí, že se skoro dotýkalo. Musel jsem se tomu podivnému výkonu jejích
obličejových svalů zasmát. Zpražila mě ještě vražednějším pohledem. Kývnul jsem
na strážného, tentokrát mě Abby nezastavila.
"Ale!" Na
nesouhlas vyhrkla, asi nečekala, že ji budu ignorovat, zastavil jsem tedy
mávnutím stráže.
"Pokloň se jako
žena!" Kývnul jsem na strážného, kterého to už asi přestávalo bavit a
zprudka otevřel. Abby mi jen věnovala zlomyslný a výtězný pohled. Co? Proč se usmívá? Na její tváři
by teď měl bdít spíše naštvaný, smutný, prostě jiný! Proč se usmívá? Nechápavě jsem se zastavil, ale
nechal to být, byl jsem totiž až příliž zvědavý, jak se asi s se setkáním se
samotným Ódynem popere? Zrychlil jsem krok, aby ji konečně
dohnal, ale ona mě ignorovala.
Abby
Před stupní branou jsem ho
svým nejspíše pobledlým pohledem zastavila. Nebyla jsem ve své kůži. Tolik
nových věcí.
"Co je?" Zeptal
se a naklonil hlavu ,nejspíše, nevědomky na stranu.
"Nevím co mám dělat,
je to přece král Ásgardu. Mám se poklonit? Jak? Mám se nějak chovat?"
Vyhrkla jsem ze sebe a jako vždy, když jsem nervózní jsem si prohrábla své
hnědo-rezavé vlnité vlasy. Přemýšlela jsem. Asi jsem musela vypadat komicky,
když se mi začal smát, i strážného mimické svaly hrály jemným skrývaný
úšklebkem. Spražila jsem za to Lokiho mým skvěle nacvičeným vražedným pohledem.
Chtěl asi spěchat, znovu
pobídnul strážnému, aby náz vpustil dovnitř.
Tentokrát už strážného
nezastavil. Jen mi zašeptal na můj vkus až příliž blízko mého ucha.
"Pokloň se jako žena!" Tím mě probral. Vždyť nejsme na nějakém nebezpečném místě,
nekrč se tedy jako bezdomovec v rohu! Okřikla jsem se, věru mi
to pomohlo. No jistě. Stačí být sebevědomá a sebevědomostí zářit. Ano.
To bylko mé téměř
celoživotní motto. Konečně jsem to byla zase já.
Naposledy jsem se podívala
na Lokiho. Neohrabaně se zastavil. Doslova seknul jako poškrábané cédéčko.
Nejspíš jsem měla na tváři svůj pohled, tenhle pohled jsem používala
ve svých volných chvílích, když jsem vyhrála člověče nezlob se, nebo se ho
hodlala vyhrát, když začínala polštářová bitva nebo koulovačka, rvačky totiž
šíleně miluju. Ale nejčastěji tento pohled používám, když začíná bouřka. Kdo by
bouřce neodolal? Je přece tak majestátní! Zbožňuju ji!
Rozhlédla jsem se kolem
sebe, Nádherný interiér měl tento - asi - zámek. Zlaté kachle, každá měla
nejméně dva metry čtvereční. Prohlížela jsem si se zájmem výzdobu po stranách
až mi konečně pohled zklouzl až na samý konec místnosti. Tyčil se tam nejhezčí
trůn co jsem kdy viděla. V každém filmu ukázají trůn jako křeslo, pouhé křeslo,
avšak tento trůn měl tři metry na délku! Kolem něj byli rozestavěny neznámé
postavy jako na šahovním poli.
Nejvíce mě zaujala žena
strašího věku, která jiskřila láskyplností. Její zlaté šaty nádherně ladili k
jejím božským vlasům.
Z druhé strany trůnu stál
muž s dlouhými - tentokrát - blonďatými vlasy. Neměl je zčesané dozadu jako
Loki. Měl na sobě brnění barvy stříbrné a červěný plášť, který mu dodával ještě
mohutnější postavu než měl a to vám řeknu, žádné párátko to rozhodně nebylo!
Hádala bych ho na bojovníka, v ruce držel zbraň, kladivo.
Uprostřed trůnu vzpříma
seděl ten nejmohutnější a nejmajestátnější stařík. Budil ohromný respekt. Vlasy
měl už šedé, ale v oku ještě rozhodně starý nebyl, možná tak vypadal, ale díval
se na svět okem dospělého člověka v nejlepších letech. Ano měl jen jedno oko.
Stejně působil strašidelně a moudřeji než kdokoli jiný v této místnosti. Nad
tímto člověkem se lidem prohýbájí záda v poklonu určitě reflexně. Pomyslela jsem si.
Rozhodla jsem se tedy
chovat tak jak se ode mě očekávalo, rozhodla jsem udělat čest Midgardským
ženám. Naštěstí mi došlo jak asi bych se měla chovat. Chtěla jsem mezi ne
patřit, taky působit tak majestátně. Půjdu
a budu působit co nejmajestátněji jak mi to půjde. Ale šaty dělají člověka co s
tím? Mluvila jsem
sama se sebou. Pak mi moje podvědomí odpovědělo na mou otázku a má fantzie
začala pracovat na plné obrátky.
Představila jsem si, že mám
na sobě nádherné šaty s vlečkou zlato modré barvy. Nádherně pasovali k mým
vlasům a dodávali jiskry mým očím. Zvedla jsem pyšně a majestátně hlavu, narovnala se jako princezna z
nějaké pohádky od Disneyho. Šla jsem pomalu směrem k trůnu. Chůzi jsem měla
jako baletka a u každého kroku jako bych se vznesla. Friga se jemně usmála mým
směrem, byla jsem si jistá, že dělám dobře. Každému u otáře jsem věnovala
pohled, nejdřív Frize, pak Thorovi a nakonec samotnému Ódynovi. To už jsme
stáli docela blízko u trůnu, tak akorát.
Loki
Asi se rohodla vzbudit ten
nejlepší dojem jako to dovolovalo pyžamo. Najednou se začala chovat doslova
jako z královského rodu. Pomalu šla se zednutou hlavou. Měl jsem co dělat aby
mi neklesla dolní čelist.
Až jsme zastavili věnovala
Ódynovi hluboký pohled a i sním se hluboce ukláněla. Ten úklon byl naproto
přepychový. Dlouhý až ke kolenům s rukama rozpažnýma. Vypadala jako baletka. I
přesto jak byl úklon hluboký stejně jako její pohled z očí do očí Ódynovi měla
rovná záda jako pravítko, dokonce trochu prohnutá, ale tím správným směrem.
Překvapilo mě, že se ani nemotorně nezasekává, úklon byl pomalý, ale přesto
žádná chybička.
Tak doufám, že se vám zatím
můj příběh líbí. Ano libuji si v popisování. Další bude nespíš až zítra.
Co říkáte na úklon :D Schválně si to zkuzte pak napište jak se vám to
dařilo. Třeba mě skoro vůbec, nejhorší je to zasekávání :D
I love you bros!
Žádné komentáře:
Okomentovat