Abby
"Ráda příjmu tvojí
pomoc." Pravila jsem a těšila se jeho rozjasněných očí, které jásaly už od
pohledu. Na tváři se mu roztáhl široký úsměv.
Naklonil se k mému uchu a
zašeptal. "Čím začneme? Chceš nejdříve naučit bojová, nebo tvořící
kouzla?"
"Víš." Zašeptala
se, avšak ne u jeho ucha a věnovala významný pohled svým roztahaným šatům, byla
jsem si však zcela jistá, že mě zřetelně slyší. " Víš, spíš bych si
potřebovala vykouzlit jiné oblečení." Zašeptala jsem dále.
"Šaty ti nestačí?"
"No, chtěla jsem něco
víc… pozemského a méně "šatového"" Šeptla jsem s dramatickými
pomlkami.
"Uhmm.. Asi tě
chápu." Zašuškal mi u ucha. "Taky by se mi nelíbilo chodit jen v
šatech." Řekl pobaveně a oba dva jsme vyprskli smíchy.
Samozřejmě jsme za to schytali
spoustu vražedných pohledů.
Loki
seděli jsme na
vypolstrované lavici potažené červeným sametem, docela blízko sebe, avšak
líbila se mi její přítomnost. Budila ve mě smích i smutek, bylo to příjemně
zajímavé.
Nervózně jsem se podrbal na
temeně, hned poté, co jsme schytali spousty vražedných pohledů.
"Ale tady tě to učit
nemůžu" Šeptl jsem vedle jejího ucha. Krásně voněla po zrajících třešních
v červenci.
"A kam chceš.“
Než stačila něco říct, vzal jsem ji rychle za ruku a táhl za sebou. Za dveřmi
od knihovny jsem se zastavil.
Zavrávorala.
Rychle jsem ji zachytil za
bok. Skrz roztrhané šaty jsem cítil její holou kůži.
Nervózně se ode mě odtrhla
a oprášila si své modré šaty, které už zdaleka nepřipomínali róbu hodnou
zámecké lady.
Zavřel jsem opatrně, avšak
s hlasitým bouchnutím, které se přes dveře odráželo ve stěnách knihovny, jako
světlo odrážející se od zrcadel.
Nervózně na mne pohlédla,
neviděl jsem její pohled rád. Byla v mé přítomnosti nervózní? Nechci, aby k
vůli mne byl kdokoli nesvůj. Tím se mezi lidmi tvoří neviditelné, ale lehko
znatelné zábrany, kvůli kterým je konverzace čistě diskrétní. Nikdo nechce
diskrétní a uhlazenou konverzaci v případě, že mluvíte s člověkem, se kterým
radši hovoříte o všem.
¨"Kam dál?"
Vyplulo z jejích úst, její slova byla nevinná a lehce namočená ve strachu a
nejistotě. Kam se poděla tak Abby, která se mi klidně naklonila k uchu a
šeptala v mé těsné blízkosti?
Abby
Smutně jsem pohlédla do
jeho očí připomínajícího barvu Serpentinu, která postupně tmavla do temné barvy
lapise lazuli, čím více mi pohled hluboce oplácel.
Byla jsem ohromena takovou
náhlou změnou barvy jeho očí, které jsem měla už do detailu zmapované.
"Nejspíš... noo...
radši pojď za mnou." Ozvalo se z jeho úst náhle. Nečekal na mou jakoukoli
odpověď a už mě táhnul za zápěstí někam mezi labyrint zlatých chodeb.
To je ode mne vše...
Doufám, že jsem vás potěšila další kapitolou.
Nakonec chci ještě
poděkovat všem co mě podporují, protože právě ty komentáře a votes mě posouvají
na nabuzují psát dál a dál. Miluju vás!
Vaše LadyBajaji
Žádné komentáře:
Okomentovat