One question. Why me?

The Garden..

Ták máme tu pokráčko!! :3 Nakonci nezapoměňte napsat názor ;-)

Loki

"A-ano je z Řecka z Midgardu. Nedávno jsem tam byl." Povytáhl jsem obočí, bylo zajímavé zjiš%tovat kolik toho budoucí - vlastně přítomná - bohyně ví.

"Nedávno" Řekla sarkasticky. "Prosímtě jak to tam vypadalo, když si tam byl nedávno, jak říkáš" podezíravě jsem se na ni podíval. Nevěděl jsem kam mířila. A nemám rád když něco nevím. "Nebudu tě trápit, vidím, že ti to nedochází." Dodala a já si naštvaně odfrkl. Nelíbí se mi jak se mnou jedná. "Nebudu se ptát jak to tam vypadalo, ale kdy si tam byl." Došlo mi to. Já blbec! Vždyť žiju o pět tisíc let déle. Vlastně teď my oba, všichni Ásové.

"To tě nemusí zjímat, teď cvičím a nehodlám se s nikým vybavovat." Povýšeným hlasem jsem řekla k tomu ještě zvedl obě obočí jako pyšný vojevůdce.

"Tak to nebudu rušit, nevěděla jsem, že když princ něco nechápe, tak to schytaj ostatní" Zchválně zvýraznila slovo rušit a schválně se nepřirozeně strojeně uklonila. Otevřela dveře a kvapně naštvaně odešla. Zabouchla za sebou dveře.

Obočí mi kleslo. Tohle jsem přehnal. Sice to ještě neví, ale bude zde teď když je ta bohyně, chvíly bydlet. Já debil si hned každého znepřátelil. Mučednicky jsem vydech se slovem "bože!" a otevřel dveře.

Byla už pryč.

Abby

Nechápu proč mě to tak vytočilo. Má mi být přece absolutně ukradenej! Jen. Je to jediná osoba, která se semnou tay baví.

Dostala jsem se k nějakým dveřím, vypadaly větší než normální a ahlavně m byli nějak podivně povědomé. Bylo mi to jedno. Otevřela jsem je a objevila se předemnou ta zahrada, ve které se to ve mně probudilo. Co se vlastně vedle mě probudilo? Opatrně jsem vkročila na zlatá chodník a čekala jestli se něco stane.

Nic.

Vyšla jsem tedy klidně dál. Prozkoumám to tady. Rozhodlala jsem se. Rárzně jsem vešla do tunelu z větví. Bylo zde mnoho odboček. Některé vedly úplně pryč, za některými byla lavečka a na ní někdo seděl. Právě taková odbočka mě zaujala.

Toho člověka jsem hned poznala. Byl v té síni. Byl vedle Ódina. Ten velký blonďák s tím červeným pláštěm. Seděl s rozkročenýma nohama, opíral si o ně lokty a rukama si přidržoval hlavu, aby mu "nespadla". Rozhlédla jsem se jestli mě nikdo nevidí. Ani nevím proč, dělám to vždy.

Vešla jsem a sedla si vedle něj. Zřejmě mě nečekal, překvapeně vzhlédl a usmál se.

"To si ty?" Opatrně se zeptal a usmál se.

"Kdo já? Myslíš ta, která se nejdřív očima prala s Ódinem, pak udělala světelnou show v zahradě a nakonec zkolabovala? Jo, zdravím." Musela jsem se nad sebou zasmát, docela se mi to povedlo.

Začal se smát. "Jak se jmenuješ? Já jsem Thor."

"Já Abby." Vzdychla jsem a opřela e o zlaté opěradlo lavičky.

"Hezké jméno." Řekl jednoduše a udělal to samé, opřel se o opěradlo lavičky. Seděli jsme tak celé minuty. "Nad čem přemýšlíš?" Ozvalo se do ticha. Vzpamatovala jsem se až do mě dloubl loktem.
 Zaškaredila jsem se na něho a on se na mě omluvně usmál. Zaškaredila jsem se ještě víc.

"Nad tím co se zde stalo." Vdychla jsem. "Co teď se mnou bude?" Zeptala jsem se zboženě.

"Nic, co by se mělo stát?" Zeptal se pobaveně. "Říkáš to jako bychom tě za to měli uvrhnout do nejhlubší hladomorny." Řekl a zase si sedl do té pozice, ve které jsem ho našla.

"No já nevím. A neměli? Nejsem nebezpečná?" Smutně jsem podotkla.

"Ano, to jistě jsi." Zasmál se. "Ale to zde každý. Řekl a mrkl na mě. Musela jsem se zasmát.

Zachvíli jsem se bavili jako nejlepší přátelé.

Uplynula snad hodina. Zvedl se a vzal mojí ruku do své a uděla něco co bych na Zemi pojmenovala úchyláckým chováním. Zde mi to však přišlo k věci. Zvedl si mou ruki k ústům a jako princo to dělají v pohádkách naznačil polibek.

Uklonil se a odešel. Z poza rohu jen stihl zakřičet. "Jsi teď na Ásgardu! Užij si to!" Podivila jsem se nad touto větou. Chvíli zde, na travnatém plácku s lavičkou v rohu ještě přetrvala, nakonec vyšla a pustila se opačným směrem jako Thor. Dál do zahrady.

Po usilovném hledání konce této zahrady jsem přišla k ohromném a velkolepém dubu.         Byl jemně pokryt mechem, ale jen u kořenů. Měl v obvodu kmene snad pět metrů. Dva metry nad zemí vyrůstala první, a největší větev. Byla skoro stejně široká jako samotný kmen. Lehce jsem na něj vylezla  a šaty-nešaty si sedla na tak krásný kmen. Začalo se stmívat.

Uslyšela jsem vytí vlků.

Ták to bychom pro dnešek - asi - měli. Ten strom je z mým vzpomínek na park Killarney v západním Irsku :3

Názor please :D