Thor
Přece nemůžu žárlit!! Vždyť
se mi líbit nemůže, nemám na to ani právo, nebo snad mám?
Abby
Pohlédla jsem zprudka do
jeho očí. Jeho výraz byl neurčitý. Nápadně se mračil, avšak jeho oči
vyjadřovali vnitřní boj. Hned jsem měla jasno. Nevím na co právě myslím, ale
vím, že mě zde nechce.
Otočila jsem se na patě a
rychle odcházela. Snad byl tak zažraný do svých ctěných myšlenek, že si všiml mého odchodu až
u dveří.
"Abby..proč
odcházíš?" Až ukřivděně vyjeknul.
Avšak tentokrát jsem měla
já v hlavě silnou válku a mé nepřerušovaně nové a nové zastrašující myšlenky mi
nedovolili nijak odpovědět.
Tak tobychom
měli...Pohádfala jsem se snad se všemi, kteří se se mnou bavili. Chtělo se mi křičet,
rozmlátit všechny zlaté sloupy, chtělo se mi zmizet.
Letěla jsem palácem nehledě
na počet poražených sluhů a okrazných stolků. Na konci se objěvili dveře. Byli
velké, na to, že by vedli někam do jedné z dalších místností, velké tak akorát
na to, aby vedli ven.
Prudce jsem zastavila u
dveří. Otřela jsem si tváře, čekala jsem pot.
Nic.
To se bohové nepotí?! Napadlo mě. Všechny
myšlenky byli v tu ránu pryč. Objevila se jen jeden pocit - nový pocit.
Stesk.
Stesk po lidskosti.
Chtěla jsem si lidskost
jakkoli připomenout. Byla jsem zoufalá. Rozrazila jsem dveře.
BUM!!
Někoho jsem zase srazila.
Já mám na tohle fakt
štěstí!!
"To nemůžeš dávat pozor!" Vykřikla jsem rozčileně na celý svět.
"Kdo se
o.p.o.v.a.ž.u.j.e.!!!!" Zahřměl mladý, přesto velice nahněvaný hlas.
Pohlédli jsme si do očí.
Loki... Skvělé!!
"promiň... nechtěl
jsem ječet, jsem zvyklý, že do mě naráží poddaní... nejdu totiž tak
moc vidět jako
Thor..!" Omluvil se a zároveň i někoho urazil. - To umí snad jen Loki.
Proč se mi jeho vlastnosti tak líbí a vítám je, když jsou vlastně špatné?!
"Ty svého bratra moc
nemusíš, že?!" Nadhodila jsem v domění, že to vylpší situací a zmírní
fakt, že oba dva jsem se navzájem ani trochu nechtěli potkat.
Jeho rovné vlasy se
naježili a vypadal, že zachvíli vysune drápky a vycení zuby.
"Nemusím?!! Já ho
d.o.s.l.o.v.a. nenávidím!! nechápu co na něm vidíš?" Prskal kolem sebe
jako nanejvíš naštvaná kočka. Všichni poddaní v okruhu dvou metrů vytřeštili
oči hrůzou a udělali krok dozadu.
Já jen klidně stála na
místě a sledovala Lokiho záchvat. Taky jsem měla sestru, a byla mladší, takže
to na mě nemělo žádný účinek.
"Je fajn, přátelský,
občas se usměje, umí si s někým povídat, když se naštve neprská, hned se
nerozčílí a ještě do mě nkdy nevrazil" Řekla jsem monotóně a sledovala
jeho "kouzelně" zhnusenou reakci.
Však jeho výraz postupně
přecházel do smíchu.
Hlasitě vyprskl a začal se
divce smát, spíše chechtat, řekla bych. Neubránila jsem se a i přes bolavou
hlavu z nárazu jsem se rozesmála úplně stejně.
Loki
Právě mi to došlo.. Ať
dělám co dělám, nemůžu si ji odtáhnout od těla. Je to ten nejlepší člověk co
znám. Takovou kamarádku nechci ztratit. Už se s ní nechci víc hádat.
Potřebuju její přátelství a
společnost jako sůl. Každý tady na mě pohlíží zkrz prsty, jsem vždy ten druhý.
Poastupně se ze mě stával těžký introvert.
"Dost bylo
"pomlouvání".. Nechceš se jít projít po městě?" Vyhrklo ze mě.
"Jo.. jasně!.. stejně
nemám co dělat" Odpověděla a mile se usmála.
Skřivil jsem obličej do
zcela čistě snobského výrazu a při slovech "Tak pojďte má lady" ji
nabídl rámě. Tenhle výraz mi dlouho nevydržel, neboť vyprskla smíchy a já se
smíchu také neubránil.
Chodili jsme po městě.
Ukazoval jsem jí všechny stánky, které stojí za to, doknce jsem jí pozval na
usmířenou na čerstvé jablka máčené v karamelu.
Abby
"Loki!! Zase ti ten
karamel teče na tuniku!" Okřikla jsem ho, když už byl celý od karamelu -
boužel stejně jako já.
Otráveně zabručel a svým
neohrabaným jazykem olízl všechny podezřele tekoucí kapky karamelu na jablku.
U téhle činnost nikdo
nemohl vypadat jako velevážený princ a Loki taky ne, spíše jako teenager, který
pozval kámošku na nanuka..
S jablky jsme se dále
procházeli městem tak dlouho, až jsme narazili na samý konec Ásgardského města.
Přednámi se rozprostírali ty královské zahrady.
Loki do nich přirozeně,
jako by nic, jako bych v nich málem nebyla sežrána vlky vztoupil.
"Loki já se
bojím.." Zašepttala jsem jeho směrem a udělala krok vzad od zdánlivě
neškodné trávy, která rostla po celé zahradě. "Už je podvečer, co když se
objeví další smečka těch vlků?"
"Abby, není se čeho
bát, když jsi tu ty!" Řekl povzbudivě a ještě povzbudivěji se usmál.
"Jsi přece bohyně přírody! Tobě příroda neublíží.."
"Asi máš
pravdu.."..
Mooooc se omlouvám, že jsem
dlouho nepřidala kapitolu... Znáte to, můza odjela na dovolenou :D
Žádné komentáře:
Okomentovat