Loki
Vstoupili jsme tedy do
hlubokých spárů parku. Co by si člověk pomyslel o královském parku? Že je
překrásný, útulný a neustále opečovávaný místními zahradníky?
To jistě, ale když zajdete
dál mění se park postupně na nebezpečnou divočinu, do které zabloudí maximálně
nějaký ten pes, který utekl či kočka, která hledá myši.
"Co je?" Zeptal
jsem se, jakmile uvidl její zamračený a pod tím vším královským make-upem i
unavený výraz.
"Nic.. je je toho na
mě nějak moc.." Řekla a schovala si tvář do dlaní.
Šli jsme bok po boku v
hloubi parku, slyšet bylo pouze neznámé ptactvo.
Ona v šatech, já ve svém
obvyklém kabátku a kožených kalhotách.
Vše na první pohled
normální, přeci zde bylo něco nevýdaného.
"Jak jako moc?"
Zeptal jsem se docela dost nechápavě, přesto jsem se snažil tento cit nakrásně
skrýt.
Podívala se na mě a podle
knih jsem poznal, že nejspíš chtěla naznačit děláš
si prdel?! .. Nikde jsem
tenhle výraz neviděl, přeci jako princ mám už nějakou úctu a kdokoli by se na
mne takhle podíval, měl by se začít bát o svůj život.
"Vytrhl jsi mě ze
života a upustil někde v tomhle světě a pak jsem se stala bohyní. Všichni se ke
mě už nechovají jako k ubohé mladé holce, která bydlí sama a rodiče jí posílají
peníze, aby se uživila." Vykřikla a z očí se jí vyhrnuly slzy zoufalosti a
dlouhého ponocování. Slzy člověka v depresi.
Zmohl jsem se jen smutně a
vyděšeně koukat na nebohou a zoufalou ženu, která se psychycky hroutila
přicházejícími pocity, které nejspíš držela uvnitř.
Abby jsem znal jako pyšnou,
majestátní, skrývající pocity. Nikdy jsem ani koutkem oka nezahlédl na jejím
obličeji smutný výraz a to jsem ji sledoval docela často.
"Loki! Řekni
něco!" Vyhrkla a já si až teď uvědomil, že jsem celou dobu zmraženě díval
na Abby.
"Nevím, co na tohle
říct.."
"Třeba to bude dobrý
Abby, to zvládneš, nebo jinou slavnou větu, kterou rozhodně nepomůžeš, ale
alespoň něco!"
"To zvládneš
Abby.."
Podívala se na mne zničeným
pohledem a vztekle vyprskla. "Bože můj, Loki!! Copak to nevidíš?! Nejsem
na to stavěná! Nemám na to být bohyní!"
"To něříkej.."
Odpověděl jsem zoufale. Nechtěl jsem, aby to tak brala. Přece ona nikdy nic
nevzdává!
"Vždycky cítím.."
Vstala. "Když někdo utrhne kytku...." Podívala se na mne. "Když
někdo zabije zvíře" Přišla ke mě. Byla ode mě jen snad půl metru. Hleděla
mi hluboko do očí. "Všechno to bolí!" Dodala..
Žádné komentáře:
Okomentovat