Abby
Snad jsem nic tak zlého
neřekla, že tak vypadnul z této místnosti.
Chvíli jsem ještě
překvapeně civěla na dveře, překvapilo mě jeho náhlé chování.
Po chvíli civění do zni
jsem začala mít otravně neutichající žízeň a hlad...
Jak dlouho jsem vlastně
nejedla? Jeden, dva dny?
Vyšla jsem tedy z kulatých
dveří a namířila si to namátkou někam do splétanice chodeb. Bylo jedno jakým
směrem se vydám, stejně někoho potkám a ten mi poradí, aď už stráže nebo služebnou
leštící zlaté sloupy.
V nových šatech se
pohybovalo celkem dobře. Nečekala jsem takové pohodlí v kožených kalhotách a
tunice, spíše jsem očekávala kalhoty ve kterých udělám sotva pár kroků, avšak
opak byl pravdou, v těhlech kalhotách bych mohla lehce cvičit breakdance, či
rozštěpy.
Nedivím se, že tyhle šaty
Loki nikdy neodloží.
Po dlouhých chvílích
blouděním labirintem zlatých chodeb mě to přestalo bavit. Dokonce se mi
zprotivilo i to blištící se zlato na trámech a sloupech. Bylo prostě všude a mé
oči už žádali po něčem jiném, ať už temné jámě nebo obyčejné lžičce, všeude
bylo zlato.
Zachvíli mě z toho zlata
určitě hrábně! byla jsem naštvaná na zlato, na nekončící labirint chodeb
a na mě, protože jsem byla doslova a do písmene ztracená (nebo spíš zatracená?!)
V dáli jsem uviděla jedny
docela příjemně vypadající dveře, rozhodla jsem to rysknout a vpadnout pro radu
přímo do nich.
Zkroušeně jsem chytla za
kliku a pevně zatáhla.
Za dveřmi se objevil dlouhý
a úžší sál. Podlahu pouze zdobil zajímavě pletený koberec, jinak na ní nic
jiného neleželo.
Avšak u stěn to bylo jiné.
Z každé strany po mě pokukovali obrovské portréty. Ze stylu oblečení a
velikosti obrazů jsem usoudila, že to budou portréty velice důležitých osob,
neli králů.
A jako zastánce umění mě to
velice zaujalo. Pečlivě jsem koumala každý tah na každém obraze. Nekterým byse
zdál sál mírně děsivý, když vezmeme vzato všechny ty tisíce let staré obličeje
pokukující se stěn, ale mě se to zdálo překrásně tajemné.
"Jsem rád, že se ti
obrazy líbí i mě působí jisté uklidnění a radost, když je upřeně
pozoruju." Ozval se známý mužsky hrubý hlas z koutu místnosti.
Vyděšeně jsem se otočila a
propalovala pohled do hory svalů.
Thor..
Nemůžu uvěřit, že jsem si
ho nevšimla. Vždyť by ho ani slepec nepřehlédnul!
"Ach Thore, nevšimla
jsem si tě." Pípla jsem a mírně se usmála.
"Ale Abby! Nebuť tak
vyděšená! Já nekoušu a navíc, zdá se, že tu budeš chvilku bydlet, takže jsme
teď tak trochu spolubydlící." Zvesela začal konverzaci a přišel blíž.
"Huh.. Thore, já
nejsem vůbec vystrašená.." Pípla jsem a pozvedla hlavu k jeho zářivě
veselých očích.
"Ale nekecej! Uznej,
že ses alespoň trochu lekla!" Usmál se a prohrábl si své zlaté vlnité
vlasy
"Dobře.. tak jo..
trochu jo.." Připustila jsem.
Thor
Nečekal jsem, že se tady někdo
zjeví a už vůbec ne, že ona.
Mírně jsem zamrkal a snažil
si pozorně prohlédnout abbyjiny šaty. Nápadně se podobali Lokiho šatům.
Tahle myšlenka ve mě
nepříjemě zamrazila. Snad nežárlím.
Ták to bychom měli další
krátkou -_- kapitolu.. :D
Doufám, že se vám, alespoň
trochu zalíbila.. brzo bude další moji zlaatí!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat