Po dlouhé době konečně
přidávám další díl. Omlouvám se mám angínu.. Proč se vlastně omlouvám?!! :D No
nic už nebudu dál kecat. Můžete dál číst :D..
Abby
Přišli jsme k nějaké bráně.
Byla do půl-oválu. Leskla se opečovávaností a zlatými ornamenty, které se na
tmavě-hnědém dřevě leskly jako slzy na lidské tváři.
Ódin kývnul na stráže,
kteří stáli u brány jako roboti a čekali na rozkazy. Elegantně přijali rozkaz a
otevřeli nám.
Před námi se rozkládala
nádherná zahrada, spíše park, přišlo mi. Ode dveří se táhla cesta široká tak
akorát. Byla vysypána pískem sluneční barvy. Po stranách cesty byli vápencovité
kameny různé velikosti, pomalu začali obrůstávat mechem, ale zpoza mechu byli
vidět zlaté žíly ve vápenci.
Kolem cesty se rozpínal
kouzelný les. Žádnou z těchto květin, či stromů jsme nepoznávala. Ikdyž les
působil elegantní divokostí, okolo cesty vytvořil les skřítkovsky působící
tunel z listí a větviček. Na některých větvích dokonce silně kontrastovali
plody. Měli různý, Zemi neznámý tvar, i barvy plodů byli nepřirozené.
Z lesa/parku jmse sem tam
slyšela zvláštní cvrlikání ptáků, teré zvláštně přecházelo v různé mě neznámé
melodie. Ovýval mě lehký vánek a já si mohla užívat podivnou sladkou vůni
tohoto lesa. Nevoněl tak jak znám ze Země, nešel cítit pach rozkladu, ale
sladce jako jahody smíchané s pomeranče s kapkou melounu.
Fascinovaně jsme se
rozhlížela do všech stran. Avšak vrátilo mě do reality naštvané předstírané
odkašlání, ukazujíc, že dotyčný čeká až se pokochám krásou zahrado/leso/parku.
"Už jste se dosti
pokochala slečno?!" Ozval
se za mnou Ódin. Nelíbilo se mi jak protivně zvíraznil slovo slečno.
"Jistě."
Opověděla jsem se zklamaným výrazem, že se dál kochat nebudu.
"Copak? Nelíbí se vám
snad naše zahrady?" Naoko překvapeně na mě Ódin pohleděl se zvednutým
obočím a já věděla, ře ví jak moc se mi zahrady líbí. A taky jsem věděla, že
bych ho pořádně naštvala, kdybych mu odpověděla záporně. Ale to jsem nehodlala
udělat. Byla jsme si plně vědoma, že je to král a ještě k tomu bych lhala.
"Je překrásné, vážně
nádherná" Odpověděla jsem mu se zatajeným dechem a mírně se poklonila, jen
pro princip.
"Ale zdá se, že
příroda na tebe nijak nereaguje." Odbyl mě a já se na něho jen stihla
nechápavě podívat.
"Vždyť ani nestojí v
zahradě." Vložila se do toho Frigga a ukázala na mé nohy, které pořád
stály v paláci. "Musí přece stát na posvátné cestě!"
"Budiž, Frigga má
pravdu, prosím, stoupni si na tu cestu." Odsekl a ukázal pohledem na
zlatave se třytící překrásnost před námi.
Nejistě jsem na ně
pohlédla. V z každého doslova svítili jiné emoce, jako aura. Loki mi nejistý
pohled oplácel. Ódin na mě pohrdavě shlížel z imaginárního trůnu, který si ve
své hlavě domyslel, aby mohl bát snd ještě více pohrdavý. Frigga se na mě
povzbudivě usmála. Oplatila jsem ji ten laskav pohled tím mým, fakt jsem se
snažila usmát, ale spíš jsem připomínala sklíčeného orangutana.
Pomalu jsem vydechla
a zase vydechla. Naposledy se podívala na Lokiho, který vypadal že mě na tu
cestu snad strčí, jak se nemohl dočkat toho, co se stane až na tu podivnou
cestu vztoupím.
Uklidnila jsem mysl, jako
bych meditovala a udělala krok.
Nic.
Stoupla jsme si tedy obouma
nohama na tu už protivně třpytící se cestu.
Nic.
"Nic! Říkal jsem to je
to jen obyčejná smrtelná Midgarďanka!!" Zvesela zařval Ódin a začal se otáčet
k odchodu. Frigga ho vražedným pohledem zastavila.
Něco jsem začal cítit na
konečcích prstů na nohou a na rukách. Začali mě šimrat a tohle šimrání mi
projelo tělem jako blesk.
Prudce jsem zvedla ruse a
zkoumavě se na ně zahleděla. Začali zářit zlatou silně se třpytící barvou.
Prohlédla jsem si ruce ze všech stran. Zářili střídavě zlatou a nebesky modrou.
Možná se měnila barva, ale pořád se stejně silně třpytili.
Loki
Mapoval jsem každý záhyb
mých bot. Nesnášel jsem tyhle pohledové souboje rodičů. Cítil jsem jak se silná
magie probouzí. Najednou pohasla, jako rána z děla. Vzhlédl jsem na matku a na
otce. Matka vytřeštila oči a pomalu se začala otáčet k Abby. Ódin si také všiml
divného chování matky. Pohleděl taky na Abby. Zvedl jsem k ní tedy také hlavu.
Celá zářila střídavě modrou a zlatou. Bylo to nádherné. Krásně se třpytila.
Vyděšeně se podívala na
Friggu. Friggin výraz ale nebyl neklidný, nebyl překvapený, byl potěšený. Měl
na mě i na Abby stejný účinek, vyděsili jsme se a překvapili, rozhodně jsme nebyli
potěšení z jejího pohledu.
"C..Co mám..m
d..dělat.???!!.." Vysoukala ze sebe Abby.
"Dotkni se nějaké
rostliny, dělej." Frigga navrhla s vědce, který se dívá na své dílo a
nemže se dočkat co všechno ještě dokáže.
Abby nejistě přešlápla, z
neustálého světla kolem ní, které z ní zářilo byla nervózní. Kdo by nebyl. Na
jejím místě jsem už doma v pokoji zamčený a schovaný v posteli pod dekou.
Chystala se opatrně
dotknout listu, který se přímo nabýzel. Deset centimetrů od listu se její ruka
zastavila a dále pokračovala k listu přehnanou opatrností. Najednou z listu
vyšlehl blesk a přitáhl si jím ruku Abby. Hned jak se jí list dotkl ozval se
výbuch. Poprvé jsem ve svém životě viděl takový výbuch energie. Nejprve se
rozzářila zahrada a pak úplně všechno kolem nás. Neviděli jsme nic jiného jak
Abby, která byla prohnutá jak šíp a levitovala půl metru nad zemí. Zářilo z ní
větší a větší světlo. Úplně u ní se začal tvořit kouř střídavě barvy modré a
zlaté. Nestoupal jako normální kouř, točil se kolm ní, vypadal jako by
tancovat. Barva kouře působila ohromný kontrast, neboť jediné co jsme vyděli
bylo bílo a Abby.
Najednou všechno pohaslo a
ona dopadla na zem, stála před námi. Zmrkal jsem a zkoušel své oči přyviknout
normálnímu světlu. Ódin a Frigga se po chvíli také vzpamatovala. Radostně
pohlédla na Abby.
Jí ale nebylo tak skvěle.
Podívala se na nás a aspadla na zem. Tam kam dopadla se zvedl modro-zlatý kouř
a tentokrát se pomalu vypařil do vzduchu.
Rycle jsme přispěchali k
Abby ležící na zemi v bezvládném stavu. I Ódyn, který dosud neprojevil žádný
zájem o tuto dívku měl a obličeji starostlivou vrásku.
Společně s Friggou jsme si
k ní klekli. Zvedla její hlavu a podívala se na mě triumfálním výrazem.
"Zdá se, že jsi našel
bohyni přírody." Zašeptala Frigga
"Hmmmm." Vydechl
jsem, pořád nevěříc událostem, které se za poslední minuty staly.
Frigga zkusila dívčin puls
a já se ohlédl na Ódina, který odcházel.
Vááu tak to byla dlouhá
kapitolka, teda na mě. Má přez tisíc slov!! :3
Prosím názor!! ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat