One question. Why me?

Vrrrrrrrr!

Na obrázku je oblečení co měl Loki na sobě. A ta písnička, je jedna z mých oblíbených, doufám, že vám ke čtení sedne. Nezapomeňte pak napsat jak se vám to líbilo!! :)

Abby

Byla už skoro tma. Jediné co jsem mohla vidět byli výraznější a výraznější hvězdy, stejné to bylo i s rudýma očima, které se kolem mě za stálého vrčení schromažďovali.

Loki

"Kde sakra může být!" Hlasitě jsem zařval. Proběhl sjem každičký kout zámku. Nebyla nikde. Já tu přece vyrůstal, to já tu znám všechny schovky. Došlo mi.

Proč ji vlastně hledám? nejdříve to bylo jen kvůli tomu, že jsem ji chtěl ukázat naši obrovskou knihovnu. Sama v pokoji měla knížek spousta, určitě ráda četla. Navíc jsme si ji chtěl udobřit. Ale ona prostě zmizela.

Zpoza rohu se objevil Thor. 

"Kde je Abby?" Zeječel jsem na něj poněkud zoufaleji než jsem chtěl. Thor se na mě překvapeně podíval, zamrkal.

"Ne..nevím. Byla v zahradě." Odsekl a pak se zastavil. Svraštil obočí. "Ještě se nevrátila?" Nervózně dodal. 

"Ne! Ještě se nevrátila! Co tam dělala?" Byl jsem vzteky bez sebe. Proč mě nenapadla zahrada? Já tupec!

"Proč tě tak zajímá ta pozemšťanka?" Zeptal se šibalským úsměvem, který něco jasně naznačoval.

"Už je tma!" Vykřikl jsem z plnýc plic a ukázal na okno za kterým se třpytily hvězdy. Jak mohl můj bratr myslet zrovna na tohle? Vždyť jsme si ještě ani nepotykali. Bože je tak slabomyslný! 

Úsměv Thorovi zamrzl na tváři. Vytřeštil oči.  Sakra! Proč mám za bratra takového debila! Ááááááággghhhrrrr!

"Vlci!" Nečekal jsem na jeho jakoukoli odpověď. Vystřelil jsem jako letící šíp ke stájím. 

U stájí jsem vytrhl překvapenému strážnému z jílce meč a vyskočil na prvního koně. Dal mu pokyn k co nejrychlejšímu sprintu směrem zahrada.

Studený venkovní vzduch mi prošacoval všechno šatsvo, byla mi obrovská zima. Na sobě jsem měl pouze mé obvyklé kalhoty a tuniku s tmavě hnědou koženou vestou. Obláčky páry z mých úst to jasně rozdíl teploty mého dechu a vzduchu kolem.

U zahrad jsem prudce zastavil, naslouchal jsem zahradě. Mezi mým a koňovým dýcháním jsem zaslyšel vytí a křik. Pustil jsem se za ním co nejkradší cestou. Cesta - necesta, keř - nekeř. ůj vraník už nemohl, tak daleko jsme jeli, takovou rychlostí. Zprudka zastavil a sesunul se k zemi. Jeho tělo bylo celé doškrábané od větví keřů. I já měl naraženou nohu o nějaký strom, kolem kterého jsem projížděli. 

Křik.

Rozběhl jsem se za ním.

Abby

Ječela jsme co nejvíc jsem mohla. Mé hodiny karate mi asi k ničemu nebudou v takových šatech a s dva metry dlouhými vlky! Vlci začali skákat na strom. Byli si jistí svoji převahou. Měli pravdu nic jsem nezmohla.

Jejich tlamy těsně klapali u mých nohou. Těžko se zde na vlhkém mechu držela rovnováha. Ječela jsem co nejvíc jsem mohla. K ničemu to nebylo, nikdo mě tak daleko nemůže slyšet.

Tlama zlostně klapla u mé nohy, vyjekla jsem i přesto, že mý hlas už byl značně zesláblý. Vyskočila jsem do vzduchu, jak to poradí instinkty každého.

Dopadla jsem na vlhký povrch a noha mi podklouzla. Poté už bylo vše jak na spomaleném filmu.

Loki

 Mé oči si už přivykli té nesnesitelné tmě. Ani měsíc nechtěl svítit. Doběhl jsem vítězně na mítinu, jako hrdina, který jde chránit.

Avšak co mé oči spatřily. Mé srdce vynechalo úder. Abby byla na dubu a vlci po ní dravě skákali. Najednou vyskočila před tlamou jednoho z vlků, dopadla a podjela jí noha.

Spadla do žhnoucího pekla.

Vlci se na ní ihned vrhly, jejich drápy a jejich tlamy.

 Celý otřesen jsem se vrhl k nim. To díky mě je teď tady. To díky mě umře.

Rozťal jsem jednoho z vlků, avšak můj meč nestačil proti smečce, která čítala snad třicet takových.

Můj adrenalin rozproudil magii v mých žilách. Cítil jsem se jako bomba před výbuchem. Přez magii v mých očích jsem už nic neviděl. 

Nechtěl jsem jí nijak bránit.

Roztáhl jsem ruce a něco ozvala se obrovská rána. Z mé hrudi se uvolnila ohromná dávka magie. 

Ukázal jsem na jednu ze skupinek vlků, která se ke mě zašala nebezpečně přibližovat. 

 Jediným máchnutím se rozplinuli v prach.

Prach jsi a v prach se obrátíš. Tahle jediná věta se mi ozývala v mysli pořád dokola. Držela se tam jako klíště.

Musel jsem najít Abby, vlky jsem teď zničit mohl, ale jí nesměl ublížit.

Je u stromu napadlo mě. 

Jediným silným dupnutím na pošlapanou trávu od vlků, se kolem mě objevil magická modrý kruh, který se dál zvětšoval. Nabil pěti metrů a zase zmizel. Při tom zabil deset dalších vlků.

Nasupeně plný adrenalinu jsem přešel blízko k hloušku vlků. Hodil jsem do něho meč.

Vlky, kteří se zřejmě věnovali Abby jsem udivil. S výhružným vrčením se ke mě obrátili a začali se přibližovat. Máchl jsem rukou a sejmul jsem tři. Ostaní po mě skočili. 

Doislova jsem bouchnul, všechna moje magie se zmohla už jen na tohle. Všechno do tří metrů znehybnělo. I tráva se zdála omámená. Vlci s tupým bouchnutím spadli na trávu. 

Sebral jsem svůj měč a všechny podřízl. Zbyl už jen jeden.

Skočil na mě. Magie mi došla, všechna.

Tak jsem se i cítil.

Vymrštil jsem meč k prudkému výpadu. Vlkovi se meč zabodl do boku, ale on to ignoroval.

Spadl jsem na zem a on mi začal drásat hrdlo.

Tak takhle zemřu? Při zachráňování dívky, kterou vlastně ani neznám?

Zavřel jsem oči. Na nic jiného jsem nezmohl.

Vlk mi drásal hruď, nohy, ruce, jen obličej jsem si schoval do dlaní, tam se zachvíli taky dostane........

Ozvala se rána, zněla jako hlasité cinknutí.

Tíha z mých prsou, které jsem už skoro necítil zmizela. 

Těžce jsem otevřel oči. Nic jsem přez tmu neviděl, snad jen obrys velké ramenité postavy.

Thor! Snad není zas takový hlupák. Pomyslel jsem si a dál si užíval svoji zaslouženou bolest.

Dívku jsem přece nezachránil.

Doufám, že se vám moje dnešní pokráčko alespoň trochu líbilo. Cítili jste nějaké emoce? Prosím, napište názor do komentářů! :) 

With love Barbara.